Kdo četl předchozí sbírku povídek a básní Miroslava Černého Moudrost stezky (2024), snadno pozná, že jeho nová kniha Sentimentální pijáci na ni zjevně navazuje. Dalo by se říct, že je vlastně jejím dvojníkem. Opět se potkáváme se souborem různorodých textů, jejichž vypravěčem je nejčastěji jakýsi Richard, o němž doposud víme, že delší čas pobýval ve Spojených státech, potom vystudoval anglickou filologii, pracuje na katedře anglistiky a amerikanistiky, má syna, cestuje po celém světě a miluje příběhy ze starého Západu. Někoho napadne, že těch podobností s autorem je až příliš.
Byla by však chyba považovat tuto knihu za autobiografickou zpověď podávanou jako autofikci. Na to jsou zařazené příběhy příliš rozmanité a zdaleka ne každý má oporu v životě autora. Také vyprávěcí perspektivy se různí: ich-forma střídá er-formu, vypravěč někdy jméno má, jindy nikoli. Co do žánrového obsazení se v textech potkáme s povídkou, básní, črtou, deníkovým záznamem i reportáží, přičemž hranice mezi jednotlivými žánry nejsou jasné. Sentimentální pijáci tak vzdáleně připomínají sbírku povídek Kena Keseyho Skříňka s démonem (1986; česky 1996), forma „pijáků“ je však zhuštěnější a osekanější.
Pokud bych měla definovat, co z (nové) knihy Miroslava Černého činí navzdory této pestrosti funkční celek, bylo by to nejspíš (křehké) chlapáctví, sycené autorovou dobrodružnou povahou. V literární tvorbě Miroslava Černého nelze nevidět příbuznost s tvorbou Hermana Melvilla, Ernesta Hemingwaye či Jacka Kerouaca. Autor se k jejich odkazu hrdě hlásí, zároveň však hledá vlastní, autentickou cestu. Jak shrnuje literární kritik Jakub Guziur v doslovu k autorově starší knize Silou psů: „Tradičně cesta znamená přerod, proto obnáší ničení i tvoření, zapomínání i objevování, oběť i dar. Jejím cílem je poznání vlastního já, které je (jako každý přirozený jev) v neustávající proměně.“
