Krajino, krajino
Krajino zvířená teď mýma očima,
krajino zvířená jenom mým dechem,
v měsíčním světle jsi prostřená k samotě,
v měsíčním světle jsi těhotná mechem.
Nikoliv nehybná, nikoliv hliněná,
zářivá Jsoucností, šťavnatě pramenná.
Krajino šeřivá, modřínem nesená,
tišivě chladivá, do pramínků pěšin
rozbásněná!
Do duší poutníků od pólů k rovníkům
láskami andělů pod klenbami mraků
zalesněná!
Krajino zrozená z modliteb, úliteb,
krajino vždy znovu nalezená
jako dar jiskřivé, zvonivé Plnosti,
do Časů smířlivě rozbalená.
