Postava plačky, která se vřazuje o tradice pražských poutníků a chodců, jak ji ustanovil Angelo Maria Ripellino v monografii Magická Praha, je představena jako zhmotnění nářku, bolesti a strachu všech osamělých, nuzných, utiskovaných a umučených v pohnutých dějinách středoevropského prostoru.
Ve dvanácti zjeveních získávají věci celou plnost svého jména a slova se proměňují vn živé substance. Tato jednota se stává východiskem pro transcendentní vykoupení ze všudypřítomného žalu a zmaru. Plačka kulhající mezi naším světem a nekonečnem je rozkývaným prostorem, v němž se neúnosné lidské neštěstí setkává s nezměrnou boží milostí.
