Memoáry litevské lékařky Dalii Grinkevičiute (1927–1987) pocházejí z různých časových období, některé vyšly už za jejího života, nikoli však v Litvě samotné. První část tvoří zápisky z vyhnanství na daleké Sibiři, kam okupační sovětský režim Daliu Grinkevičiute s rodinou deportoval v r. 1941, kdy jí bylo čtrnáct let.
To, že je vypravěčkou dívka před prahem dospělosti, ještě zvyšuje jejich drásavost a zdůrazňuje nepochopitelnou krutost a nelidskost sovětského režimu, pro nějž lidský život nemá žádnou cenu. Ovšem ani další část memoárů, popisující její zážitky z lékařské praxe i všedního života v Kaunasu v šedesátých a sedmdesátých letech, není povzbudivým čtením – dusivá atmosféra neustálého kádrování, sledování a pronásledování obklopovala autorku až do konce života. O to obdivuhodnější je, že navzdory nebezpečí vytrvala ve svém úsilí a přinesla světu svědectví nejen o tragické historii litevského národa, ale také o nezlomnosti vlastního ducha.
