„Senta myslela na Itziga Goldmanna, který pravděpodobně právě teď předával soupis uměleckých děl a klíče od svého obchodu pověřenci říšské komory, a na slib, který mu dala. Tak to by bylo, pomyslela si. Sbohem, ty třpytivý, smradlavý, všechny požírající Berlíne. V tvém břiše mi bylo dobře, ale teď mě vyplivni. Nech mě jít. Zúčtovali jsme.“
V Berlíně to žije, ale teprve 27letá Hana má pocit, že sama ještě žít nezačala. Její babička Evelína se naopak téměř po sto letech nemůže dočkat konce.
Všechno změní až dopis z Izraele, v němž je Evelína identifikována jako dědička ztracené umělecké sbírky. Jak to, že Hana nemá ponětí o židovských předcích? A proč Evelína tak vytrvale odmítá mluvit o minulosti a o své matce?
Stopa obrazů vede až do dvacátých let minulého století, k svéhlavé dívce jménem Senta...
