Ladislav Hejdánek je znám jako filosof, který se celý život snažil nově promýšlet téma pravdy. Tato kniha ovšem nechce představit Hejdánka jako filosofického teoretika pravdy, spíš jako jejího nebývale vášnivého milovníka. Na Hejdánkově filosofii – tedy lásce k pravdě – je totiž mimořádné i to, že z hledání pravdy nevyjímá ani sám sebe, ani události, jichž se účastní.
Dokladem toho jsou Hejdánkovy sebereflexe týkající se období 1967–1989, plného dramatických událostí a střetů s komunistickým režimem. Vyhazovy z práce, nespravedlivé odsouzení ve vykonstruovaném procesu, působení v Chartě 77, tvrdá režimní šikana… Jedním slovem – „průšvihy“.
Navzdory tomu ale zůstává Hejdánek filosofem a zachází se sebou jako s filosofickým problémem. Někdy o sobě dokonce nemluví vůbec, neboť přednost má myšlenka; a přesto je zřejmé, že zhodnocuje svou vlastní zkušenost. A právě tím jsou Hejdánkovy texty lidsky působivé: rovina osobní se v nich pozoruhodně propojuje s rovinou nadosobní. A díky tomu se z čistě osobních a dobových záznamů stává svědectví promlouvající až do dnešních časů.
