Nevelká, ale naléhavá knížka polské výtvarnice a animátorky Justyny Wicenty přináší autentickou autobiografickou výpověď matky, které v náruči náhle a nečekaně zemřel dvouměsíční synek. Knížka je psaná formou deníkového zápisu.
Wicenty píše syrově, nic neskrývá ani nelakuje na růžovo. Čteme o pokusech oživit dítě, o drásavých následujících dnech a týdnech, o utrpení mladé rodiny. Rozumíme narušeným vztahům s manželem i tomu, jak namáhavé je pro oba vnímat „malé a nedůležité" starosti starší dcerky. Dočteme se o snahách navázat nově vztahy s širší rodinou a přáteli. Sledujeme celý první rok po úmrtí chlapce, vnímáme emoce matky, které oscilují mezi všemi krajními mezemi hrozivého zármutku.
První část knihy je zprávou o akutní formě zármutku a truchlení, ve druhé části se úpěnlivost textu zmírňuje, kniha se zklidňuje a přináší uvolnění, uzdravování a novou naději.
