Se sourozenci si člověk spojuje představu hlubokého spojenectví i rivality. V překvapivém kontrastu s každodenními zkušenostmi se však v psychoanalýze tomuto tématu věnovala až do osmdesátých let minulého století mizivá pozornost a i dnes k tématu existuje jen málo odborných publikací.
Vztah se sourozenci však v lidském životě bývá ten nejdelší a v celém svém trvání je zdrojem mnoha vztahových zkušeností. Autor tak kromě vertikálního rozměru rodinných vztahů (s rodiči) navrhuje všímat si i horizontální roviny (se sourozenci) a dokládá existenci tzv. horizontálního přenosu. Popisuje, jak je téma sourozenců pojímáno v individuální, rodinné i skupinové psychoterapii dětí i dospělých. Odhaluje, jak nedostatky na rodičovské a párové rovině vedou k destrukci vztahů mezi sourozenci, a naopak jak osvobozování od rodičovských projekcí ve středním věku může být spojeno s rostoucí sourozeneckou blízkostí.
Kniha obsahuje příklady z každodenního života i četné kazuistiky a navrhuje, jak by měla vypadat dobrá psychoterapeutická praxe zahrnující sourozeneckou dynamiku.
