Nezbytný reportážní průvodce pro cestu k Baltu, ale i kousek za polsko-českou hranici. Vyprávění o komplikovaném poválečném vztahu k nové zemi i vlastní identitě, které jako bychom znali z českých Sudet. Zbigniew Rokita klade desítky let nevyřčené otázky.
Jeden tah perem posunul poválečné Polsko o dvě stě kilometrů na západ. To pero držel v ruce Stalin a ta země patřila předtím k německé Říši. Bývalá polská území na východě se zase stala součástí Sovětského svazu. Hranice se posunula, lidé jí museli následovat – Němci i Poláci. Ti druzí se najednou se ocitli v domech, kde třeba ještě někdo měl uvařený oběd na stole. Na stěnách visely fotky cizí rodiny. A architektura měla jiný ráz. Všude ty červené cihly. Jak dlouho ale ta hranice vydrží? To nikdo nevěděl a je těžké zabydlovat se v provizoriu, když navíc komunistická propaganda nelení a přichází s hesly o znovuzískaných územích, příběhy o dávných králích a jejich nárocích. Ještě komplikovanější je situace ve Slezsku, kde byly národnostní hranice mnohem méně ostré. Ve škole posloucháte o polském boji za svobodu proti německému útlaku, ale váš dědeček třeba musel narukovat do wehrmachtu a babička mluvila jazykem, který měl nejblíž k němčině. Jak se v tom vyznat?
Pokud se vydáváte do hanzovního Gdaňsku, přístavního Štětína, na dlouhé písečné baltské pláže nebo objevujete dolnoslezská městečka a postindustriální Katovice, přibalte si knihu polského reportéra Zbigniewa Rokity, rodáka ze slezských Glivic. Pochopíte, v čem se liší tato část Polska od toho centrálního. Pochopíte odlišnost Odřanie a Vislanie – protože tyhle dvě řeky, Odra a Visla, symbolicky oddělují dvě země v jedné.
