Píše se rok 1975 a do Portugalska proudí navrátilci z bývalých kolonií. Jenže jaké to je, vrátit se do země, kde jste cizincem? A když je vám navíc čtrnáct let…
Román Návrat Dulce Marii Cardoso zpracovává jednu z nejdramatičtějších zkušeností moderního Portugalska – příběhy takzvaných navrátilců, kteří po Karafiátové revoluci roku 1974 opouštěli bývalé kolonie. Autorka, která byla jednou z nich, tento příběh vypráví očima dospívajícího Ruie. Ten s matkou a sestrou opouští Angolu, kde jeho rodina patřila k menšině s jistými výsadami, a ocitá se v Portugalsku, kde je najednou cizincem a musí žít jako uprchlík. Hrdinův „návrat“ je tak ve skutečnosti zkušeností ztráty: místo domova a vlasti z rodinných příběhů a školních učebnic zrcadlících ideologii vojenské diktatury se setkává s nedůvěrou a odmítáním. Ruiovy odposlouchané věty mnohdy zrcadlí rasismus a machismus prostředí, z něhož vzešel, a ukazují ho jako spolupachatele koloniální politiky, jeho příběh však zároveň odhaluje, že je i její obětí. Cardoso, jedna z nejzajímavějších současných portugalských autorek, tuto dvojznačnost podává bez patosu, s důrazem na konkrétní situace a způsob, jak se promítají do našeho myšlení. Návrat tak není historický ani politický román, ale především román dospívání, který ukazuje, jak důležité je vracet se k traumatům minulosti a hledat vlastní, empatický hlas v proměněném světě. A je to také román o používání jazyka, který může útočit i hájit, odcizovat i sbližovat, ale vždy by měl zůstat pevně spojen s životem a zkušeností toho, kdo jím hovoří.
