Anotácia
Konec druhé světové války znamenal začátek velké tragédie pro německé obyvatele ztracených území na východě, jež tam žili po staletí: nejprve útěk a vyhnání a později přesídlení, a především bolestnou ztrátu vlasti svých předků. Odhaduje se, že se na náročnou a nebezpečnou cestu na Západ vydalo dvanáct milionů lidí, především žen, dětí a starců, aby unikli krutostem vítězů, jež se nyní mstili německému civilnímu obyvatelstvu za zločiny spáchané wehrmachtem v jejich zemích. Po evakuacích z rozbombardovaných měst bylo třeba uprchlíky přijmout, postarat se o ně a integrovat je do společnosti. Tito lidé často neměli nic víc než batoh na zádech, roztrhané oblečení a rozedrané boty. Přišli o všechno - o svůj majetek, mnohdy o rodinu a přátele, o svou milovanou vlast. Nezbylo jim nic a museli se spoléhat na pomoc lidí na Západě, kteří je ne vždy vítali s otevřenou náručí, často tomu bylo spíš naopak. Mnozí možná zpočátku doufali, že se budou moci vrátit domů, ale tato naděje rychle skončila. Spojenci jim brzy dali jasně najevo, že tento návrat zůstane pouhým snem.
Deset žen, kterým je kolem devadesáti let, svěřilo autorce své příběhy týkající se těchto událostí. Tehdy se ještě jednalo o dívky nebo mladé ženy, většinou zcela závislé na síle a odvaze svých matek nebo prarodičů, kteří dnes už nežijí.
