Životopis věhlasného esejisty Michela de Montaigne je závěrečným dílem Stefana Zweiga, které napsal v posledních týdnech svého života.
V jedenácti kapitolách popisuje Zweig velmi podrobně a s velkým psychologickým vhledem a pochopením život a působení gaskoňského šlechtice, renesančního myslitele, humanisty, skeptika a otce literární esejistiky Montaigna, který vystupoval proti převládající vyprázdněné a životu vzdálené latinské vzdělanosti univerzit. Zasazoval se o svobodný a nezaujatý pohled na svět, přičemž své eseje psal jazykem pařížského tržiště, formou volných úvah o světě, životě a o sobě samém, neboť podle Montaigna „v sobě každý nese celou podobu lidského údělu“. Biografie vznikla v podstatě shodou náhodných okolností. V brazilské Petrópolis, kam Zweig odešel z nacisty devastované Evropy, objevil Montaignovy dvousvazkové eseje, v jejichž autorovi nalezl mistra a učitele rezignace a ústupu k sobě samému. Texty pro Zweiga představovaly velkou útěchu a inspiraci. Montaigneho životopis proto napsal s vášnivým zaujetím, zjevně jako určitý druh terapie. Skutečná síla Zweigovy knihy však spočívá v paralele, nepředstavitelné brutality nacismu s dobou Montaignovou, náboženskými válkami a hrůznými krveprolitími. Stefan Zweig věnoval svou biografii samotnému Micheli de Montaigne jako vděk za příkladný život člověka, který nikdy nezradil své vnitřní přesvědčení a zůstal i v nejtěžších dobách homme libre: „Montaigne se pokusil o nejtěžší věc ze všeho,“ napsal, „totiž žít sám sebe, být svobodný a stále svobodnější.“
