Julius Evola (1898-1974) patří mezi vůdčí esoteriky a antimodernisty 20. století. V posmrtně vydané sbírce esejí s názvem Metafyzika války, z nichž většina byla napsána ve třicátých a čtyřicátých letech, se zabývá válkou, smrtí a vítězstvím z duchovní a heroické perspektivy. Aby prokázal univerzálnost náboženského přístupu válečníků k boji, poukazuje na příklady ze staroseverských, védských, římských, perských, islámských, křižáckých a jiných tradicí, které dosvědčují nadkulturní pojetí války coby možnosti duchovního osvobození a „cesty Boží“. Válečnictví jakožto „stezku činu“ považuje za stejně hodnotnou a přinášející nemenší duchovní plody jako „stezku rozjímání“, která je vlastní mystikům, devocionalitě a meditaci. Věnuje pozornost také moderní, masové a technologické válce, jakož i tehdejší „militarizaci společnosti“ a dalším souvisícím otázkám, kde však převážně přebírá hledisko své země a doby, tj. Mussoliniho Itálie.
Text Metafyziky války je opatřen poznámkami překladatelů a redakce, jakož i předmluvou stavící tyto eseje jak do kontextu doby a místa jejich vzniku, tak i do celku autorova myslitelského díla a komplexu filosoficko-esoterické školy integrálního tradicionalismu. V předmluvě je učiněn pokus o jasné odlišení prvků dobové ideologie, jimž se Evola ve zde sesbíraných esejích žel nedokázal vyhnout, od přínosného a nadčasového jádra jeho pojetí duchovního rozměru válečné zkušenosti.
