Na podzim roku 1922 se Albert Einstein vydal na skoro šestiměsíční cestu na Blízký, Střední a Dálný východ, během níž přednášel o teorii relativity v Číně, Japonsku či Palestině a nakonec ve Španělsku. Edice jeho cestovních postřehů zahrnuje i faksimile deníkových stránek a dokládá fyzikův zájem nejen o vědu, ale i o filozofii, umění a politické dění, zachycuje Einsteinova setkání s významnými osobnostmi, vědci či státníky i důležité události: audienci u španělského krále, inaugurační přednášku na místě budoucí Hebrejské univerzity v Jeruzalémě nebo zahradní slavnost u japonské císařovny.
Zápisky jsou často velmi detailní, byť psané svérázným telegrafickým stylem. Proslulý fyzik si cestovní deník vedl pouze pro vlastní potřebu, díky tomu z něj však můžeme vyčíst mnohé o dosud neznámých, protikladných stránkách jeho osobnosti: Einstein cítí silný odpor k nacionalismu, ale pevně věří v národní charakter; sympatizuje s utlačovanými a stydí se za svoji účast na jejich vykořisťování, ale hlásí se k orientalismu; pociťuje rozpaky nad osudem některých domorodých národů, ale podporuje „osvícenou“ formu kolonialismu. Cesta na Východ se pro Einsteina však zároveň stala možností k introspekci jeho vlastní identity a jeho cestovní deníky dokazují, že rozpoznat sebe sama v Jiném a svou vlastní Jinakost v sobě nebylo vždy jednoduché ani pro tak mimořádnou osobnost, jakou Albert Einstein nepochybně byl.
