Nápaditá a z hlediska zájmu o oblast dějin každodennosti i podnětná kniha, v níž autor sleduje a vykládá kulturní obrazy věcí. Klade si například otázky, proč při svatbách rozbíjíme talíře, jestli jsou batůžky a snowboardy bytostně levicové, zda sýr může mít nějaké dějiny nebo jestli se už blíží se doba, kdy si budeme vše navzájem půjčovat.
Autorův výklad je podložen odkazy na plejádu literárních či jiných kulturních reprezentací; z tohoto postupu pro čtenáře plyne vědomí mnohosti obrazů a funkcí, jež tatáž věc či jev může v různých kontextech mít. Výklad má charakter esejí plynoucích volně asociativním úvahovým směrem, díky čemuž se velmi dobře čte a otevírá další otázky a podněty. Zkoumá například, jak se měnily a vzájemně překrývaly významy, které si spojujeme s každodenními věcmi, a jak se přetvářely důvody, proč je používáme. Třeba ve středověké Evropě nosili ponožky nejprve duchovní, aby tak symbolicky vyjadřovali svoji mravní čistotu. Paraple, deštník, slunečník původně symbolizovaly společenský status toho, nad nímž byly nošeny; od 16. století je v Evropě používaly proti dešti a slunci ženy, ale nikoli muži. Člověkem, který evropské muže postupně naučil tento předmět nosit a nestydět se za to, prý byl jistý anglický cestovatel a filantrop v 18. století. Kniha zve k objevování někdy až dobrodružných kulturních dějin aut, džín, stolů, ale i eucharistie. Zpochybňuje známou dichotomii Ericha Fromma „Mít, nebo být“, protože mnohdy jsou to právě věci, které nám definují a připomínají, jaká je či byla naše identita. Tedy kým jsme, nebo bychom chtěli být.
